úterý 10. ledna 2012

5

Ekonom amatér II.

A už je to tu zase. Státní dluh je (nějaké strašné číslo) miliard! Šikovné novinářské  jelito to vydělí počtem obyvatel nebo něčím podobným a vyjde mu (pro většinu lidí hrozná) suma. Každý z nás dluží strašný balík, děs a hrůza, oni si pro to přijdou!

Tolik hovězin ve dvou větách a tak málo času... Tady by si přišlo na své i legendární rádio Jerevan: Ano, dluh tady je, ale je to dluh soukromého sektoru vůči státu. A nedluží každý, ale ti, co ty peníze mají. A - světe div se - přesně tolik, kolik mají. Ano, počítal jsem to dvakrát, je to na halíř.

Jakto? Takto: Peníze jsou majetkem státu, produkuje je a kontroluje. Když utrácí víc než vybere, peníze zůstaly někde v soukromém sektoru. Z historických a politických důvodů tyto peníze stát vybere zpět formou státních dluhopisů s určitým úrokem (ano, přesně - tento úrok se nakonec přetaví v inflaci). Stát si samozřejmě může peněz vytisknout kolik potřebuje, to by ale velmi zvedalo objem peněz v ekonomice a způsobovalo problémy (vysokou, nekontrolovatelnou inflaci).

Je to tak: Čím víc soukromý sektor šetří (nechává si peněz), tím víc roste státní "dluh". A jakmile soukromý sektor začne utrácet, státní "dluh" poroste pomaleji, může na přechodnou dobu i začít klesat - ale to je obvykle nežádoucí stav - viz můj zápisek číslo 3.

Poznámka: Vše výše uvedené platí pro stát vydávající vlastní měnu a "dluh" v této měně. Stát bez vlastní měny a její kontroly (nebo s pevným kurzem k jiné měně - to je totéž) funguje jinak. Stejně tak vnější dluh (v cizí měně) je opravdový a musí být splacen.

Detaily ale jelita nijak neřeší, protože vysvětlení má víc než dvě věty a tak by kvůli tomu musela asi zastavit dýchání a kontrolu svěrače, aby to pobrala.

Žádné komentáře:

Okomentovat